Mýtus, nebo realita?
Kariérní krize po 30, 35 nebo 40 je často signál potřeby změny, který se dá buď ignorovat (a dojít třeba až k vyhoření), nebo pochopit a využít.
V tomhle článku ti ukážu, co se v tomhle období typicky děje, proč nestačí jen změnit práci a jak si začít dělat jasno ve směru, který dává smysl tobě – ne okolí.
Tohle je nejčastější věk žen, které za mnou chodí hledat svůj pracovní směr a své poslání.
A velmi často slyším podobné věty.
„Současná práce mě už nenaplňuje, ale nevím, kam dál.“
„Navenek to vypadá, že mám spokojený život, ale uvnitř cítím prázdno.“
„Po narození dětí se mi změnily priority. Nechci se vracet zpátky, ale nevím, co místo toho.“
Někdo mluví o únavě, jiný o ztrátě motivace, o pocitu odpojení od sebe, o nejasnosti.
Spojuje je ale jedno: touha po změně a po smyslu. Najít práci, která mě nebude jen živit, ale i naplňovat.
Proč se nám to děje?
Je důležité si přiznat jednu věc:
u spousty žen (a samozřejmě i mužů) ve střední fázi života a kariéry prostě dochází k přehodnocování.
Já pracuji hlavně se ženami, proto budu mluvit především o nich.
Spouštěče se liší, ale v praxi se velmi často opakují podobné vzorce.
👉🏻 Po 30: vystřízlivění z očekávání
Po třicítce už většinou člověk není junior, ale zároveň se ještě necítí zkušeně. V tomhle věku víš, že se máš pořád co učit, ale začínáš si klást otázku, kam se vlastně posouváš.
Přichází tlak na výkon, nastavení kariérního plánu a srovnávání se s vrstevníky. To se pere s touhou po osobním životě, cestování a svobodě. A často přichází i první velké závazky – hypotéka, zakládání rodiny, potřeba stability.
Najednou se ukazuje, že realita je složitější, než jsme si představovali.
👉🏻 Po 35: přetížení rolí
Kolem pětatřicítky se velmi často kumulují role. Péče o děti, někdy i o rodiče (tzv. sendvičová generace), práce, domácnost. Času pro sebe ubývá a s tím se nenápadně ztrácí i kontakt se sebou.
Mění se nám hodnoty. Objevuje se vnitřní odpor k představě, že bychom měli žít jen proto, abychom „chodili do práce“.
👉🏻 Po 40: bilancování identity a smyslu
Po čtyřicítce se často přidává bilancování. Uvědomění si vlastní konečnosti. Ztráta motivace z pouhého výkonu a silná touha po smyslu a přesahu.
Bojuje v nás strach ze změny spolu se strachem, že bychom takhle měli fungovat až do důchodu (jestli vůbec nějaký bude).
Nejde jen o věk. Jde o kontext, ve kterém jsme vyrostli.
Lidé, kteří dnes řeší tyhle otázky, patří většinou ke stejné generaci – tzv. mileniálů.
Vyrůstali jsme v době, kdy byl svět práce relativně přehledný a stabilní. Učili nás, že když budeme studovat, pracovat a snažit se, přijde časem pocit jistoty a spokojenosti.
Jenže svět, ve kterém dnes žijeme, je úplně jiný a mění se extrémně rychle. Často je důležitější flexibilita a schopnost učit se nové věci než pracovitost, loajalita a spolehlivost, které byly ceněné dřív.
Máme obrovské množství informací a možností, což je na jednu stranu výhoda, ale zároveň nás to zahlcuje. A my pak nevíme, co si vybrat a jak poznat, která cesta je ta „správná“.
(Takovéhle přehlcení jsem zažila, když jsem se stala maminkou a snažila se přečíst všechny knížky o rodičovství, které si často i protiřečily).
Je změna práce tím správným řešením?
Takzvaná kariérní krize většinou nepřijde jako blesk z čistého nebe. Plíží se pomalu. A my si čím dál častěji – často v noci, kdy bychom měly spát – klademe otázku: Co mám vlastně dělat?
❓Mám změnit zaměstnavatele?
❓Jsem vůbec ve správném oboru?
❓Mám začít podnikat? A v čem?
❓Mám na to vůbec?
A do toho se ozve vnitřní hlas, který se nás snaží „chránit“:
„Přestaň si vymýšlet. Buď ráda, že máš práci. Děti. Rodinu. Co bys asi tak dělala jiného? A co když se to nepovede? Co si o tobě pomyslí ostatní?“
Co s tím, když se v tom poznáváš
Pokud máš pocit, že čteš o sobě, není potřeba hned dávat výpověď ani panikařit.
Ale je důležité začít se sebou pracovat, aby ses z téhle vnitřní mlhy dostala.
Pomáhá začít malými kroky:
- pojmenovat, co tě skutečně štve a co už nechceš
- všímat si, kde ztrácíš energii a kde se ti naopak vrací
- udělat si jasno ve svých hodnotách
- a přestat hledat jednu správnou odpověď, ale začít hledat kompas
Závěrem
Věřím tomu, že náš pracovní směr a poslání nevychází z toho, kým bychom „měly být“. Ani z toho, kým jsme byly před pěti nebo deseti lety. Ale z toho, kým jsme teď.
My lidé se přirozeně vyvíjíme. A s tím se vyvíjí i naše pracovní cesta.
Když si v tomhle mé klienty udělájí jasno, často se jim obrovsky uleví. Vrací se jim sebevědomí, vnitřní klid a chuť do života. Ne proto, že by měly hotový plán na zbytek života, ale proto, že konečně rozumí samy sobě a vědí, podle čeho se mají rozhodovat a co jsou teď ty první kroky.
Pokud máš pocit, že tohle téma teď řešíš i ty, ráda tě tím provedu.
Nabízím úvodní schůzku zdarma, kde se společně podíváme na to, kde se právě nacházíš a co by pro tebe mohl být další krok.
